.RU

3.1.2.0 „Portréty světovládců“94 a smrti pronásledovatelů I - Obsah

3.1.2.0 „Portréty světovládců“94 a smrti pronásledovatelů I


Špatná vláda je výsledkem nekrocených vášní a špatných císařových vlastností, jako jsou hrabivost a zbabělost (avaritia et timiditas 7,2 Diocletianus a Maximianus Herculius),95 hněv a zuřivost (ira et furor 10,5 Diocletianus; 39,5 Maximinus Daia), nenasytná hrabivost (insatiabilis avaritia 7,5), špatnost (malitia 11,5),96 netrpělivost a duševní chorost (impatientia et aegritudo animi 17,2 Diocletianus),97 chtíč (libido 8,5; 39,5 Maximianus Herculius, Maximinus Daia), přirozená barbarskost (naturalis barbaries), šílenost neshodující se s římským dědictvím (efferitas a Romano sanguine aliena 9,1), nadutost (fastus 9,8), šílenství (insania 11,4; 26,2; 27,1), vzpurnost (contumacia 32,5; Maximianus Galerius) a pouze v jediném případě pohanská pověrčivost (superstitio 11,1-2 Maximianus Galerius a jeho matka); touha po smilstvu, slepá a šílená (corrumpendi cupiditas…caeca et effrenata 38,1), proradnost (perfidia 44,10; Maximinus Daia). Diocletiana ke konci života navíc pronásledovalo šílenství (demens enim factus est 17,9) a stařecká ochablost (senex languidus 18,7).

Pronásledování stojí na vrcholu negativních císařských zákroků – nejen, že si jím zaslouží náležitou odplatu od Boha, proti kterému se provinil tím, že vztáhl ruce na jeho věrné,98 ale znepokojí celý svět, protože krev křesťanů prolitá při krutém a zločinném pronásledování (crudelissima persecutio; 14,2; nefanda p. 31,1) je krví mnohých (diu…repugnavit ostendens, quam perniciosum esset inquietari orbem terrae, fundi sanguinem multorum 11,3). Na množství vyznavačů křesťanství ukazuje i popis velké perzekuce rozpoutané na Galeriův popud Diocletianem, kdy křesťané tvořili celý lid (populus 15,4), vězení byla plná těch, kteří se odmítali pošpinit obětí (pleni carceres erant 15,5).

Pronásledování se u Lactantia odehrává podle starozákonních vzorů, jak to i sám autor v úvodu naznačuje:

Distulerat enim poenas eorum Deus, ut ederet in eos magna et mirabilia exempla, quibus posteri discerent et Deum esse unum et eundem iudicem digna +vid supplicia impiis ac persecutoribus inrogare.99

Ve shodě s Exodem zachycuje největší pronásledování s vybranými ukrutnostmi, které se nutně musí odehrát, aby Bůh ukázal svou sílu před nevěřícími. Stejně jako v Exodu – Bůh sice shlédne na trápení svého lidu, ale nechá jej nejprve trýznit nepřáteli, aby o to víc vynikla jeho moc: clamor ergo filiorum Israhel venit ad me vidique adflictionem eorum, qua ab Aegyptiis opprimuntur (Ex 3,9)………sed indurabo cor eius et multiplicabo signa et ostenta mea in terra Aegypti et non audiet vos (Ex 7,3-4). Podobně jako si v expresivních obrazech libuje Starý zákon (například hned v Exodu egyptské pohromy), i Lactantius si z protivenství vůči církvi vybírá to nejhorší. Stále je ale nutno mít na paměti, že expresivní a nadsazené obrazy hrůzovlády nejsou výhradní součástí popisů utrpení křesťanského obyvatelstva.

Je zajímavé si také všimnout, že Lactantiovy tyrany stíhají pouze světské tresty, o věčných se ve spisu nemluví (narozdíl od věčných odměn, kterých se dostane spravedlivým). V případě Galeria Maximiana se v tom může vidět vliv druhé knihy Makkabejských, podle níž byl konstituován obraz císařovy smrti, jak o tom bude pojednáno níže, protože i zde je Antiochos IV. za své činy stižen jen tělesným utrpením. Druhým může být prostá tendence zveličit to, co Lactantius-historik věděl o skutečn ých koncích císařů a hodilo se mu do koncepce díla.

Vždy by mělo platit, že trest, který stihne císaře, by měl být větší než jeho špatné skutky, jak se vysvětluje v úvodu:

Qui insultaverant Deo, iacent, qui templum sanctum everterant,

ruina maiore

ceciderunt, qui iustos excarnificaverant, caelestibus plagis et cruciatibus meritis nocentes animas profuderunt. Sero id quidem, sed graviter ac digne.100

Spravedlnost bude dovršena teprve, až budou dokonale vyhlazeni všichni pronásledovatelé: hoc modo Deus universos persecutores nominis sui debellavit, ut eorum nec stirps nec radix ulla remaneret (50,1).

Prostředkem Božího trestu však není jen smrt v mukách, ale také hluboké ponížení v souladu s tím, jak je uštědřovali pronásledovatelé svým protivníkům. Lactantius hojně používá substantiva fastigium (vrcholek), zejména ve spojení deiectus fastigio (shozen z vršku): deiectus itaque

fastigio

imperii ac devolutus a summo (Nero 2,7); et quasi huius rei gratia

provectus esset ad

illud principale

fastigium

, furere…coepit, ut protinus caderet (Decius 4,2); ille vero aiebat et indecens esse, si post

tantam sublimis fastigii claritatem

in humilis vitae tenebras decidisset (18,3); ita viginti annorum felicissimus imperator

ad

humilem vitam deiectus

a Deo

proculcatus

iniuriis atque in odium vitae deductus (Diocletianus 42,3); ale i kontrastně Constantinus, sanctissimus adulescens et

illo fastigio

dignissimus (18,9).

Císařové jsou zpupní, Boží trest jejich předchůdců je od podobných činů neodrazuje, naopak roste jejich hybris (Aurelianus…quamvis captivitatem Valeriani meminisset, tamen oblitus sceleris eius et poenae iram Dei crudelibus factis lacessivit 6,1; talibus et tot exemplis coerceri posteriores tyrannos oportebat; at hi non modo territi non sunt, sed audacius etiam contra Deum confidentiusque fecerunt 6,3).

Jako prvnímu se dostalo trestu v podobě ponížení císaři Neronovi, protože se odvážil sáhnout na svaté apoštoly Petra a Pavla a spolu s nimi pronásledoval celou církev. Nero a po něm Domitianus a Decius nezemřeli v mukách, ale jejich trest spočíval v absenci pohřbu (Nero nusquam repente comparuit, ut ne sepulturae quidem locus in terra tam malae bestiae appareret 2,7; Decius cum magna exercitus parte

deletus

ne sepultura quidem potuit honorari, sed exutus ac nudus…pabulum feris ac volucribus iacuit 4,3) a vymazání památky senátem (damnatio memoriae) i přes Městu projevená dobrodiní (Domitianus: senatus ita nomen eius

persecutus est

, ut neque imaginum neque titulorum eius relinqerentur ulla vestigia 3,3). K dovršení potupy byl Domitianus zavražděn ve vlastním domě, Decius vyhlazen i s vojskem. Zde poprvé vidíme Lactantiovu tendenci používat paralelní slovní zásobu pro pronásledovatele i pronásledované (persequi).

Největšího potupení se dostalo císaři Valerianovi, jenž byl zajat perským králem Šápúrem I. a připraven o svobodu, pro Římana jednu z nejdůležitějších hodnot,101 jak dokazuje Lactantiův podrobný rozbor Valerianova života na perském dvoře: non modo imperium, quo fuerat insolenter usus, sed etiam libertatem, quam ceteris ademerat, perdidit vixitque in servitute turpissime (5,2). Opět vidíme paralelismus: svobodu, kterou druhým bral, sám ztratil. Valerianova potupa měla dlouhé trvání, neboť jeho vydělaná kůže byla zavěšena v perském chrámě pro výstrahu a na posměch Římanům. Valerianova hanba tak přinesla pohanu celému římskému národu. Předmětem sporu mezi badateli se stala Lactantiova drobná poznámka o tom, že Peršané kůži nabarvili na červeno (pellis infecta rubro colore 5,6). David Woods102 odmítá starší názor, že Lactantius tuto historku uvádí pod vlivem vyprávění o krutosti orientálních vládců, kteří si nechávali pro své potěšení dokonce barvit kůži nepřátel (s tradicí začínající u asyrského Sargona II.). Podle něj Lactantius informaci převzal z podání očitého svědka, ale špatně si ji vyložil. Svědek totiž mohl spatřit červeně zbarvenou Valerianovu kůži, ale nikoliv vlivem barvení, nýbrž kvůli působení halofilní bakterie. Tato bakterie se vyskytuje v místech s větší koncentrací soli a král Šápúr zajisté kůži kvůli konzervaci solí napustil.

Rozbor osudu Valerianova těla po jeho smrti je prvním z mnoha příkladů Lactantiovy záliby v morbidnosti, jinak charakterizující spisy o mučednících. Lactantius nás dopodrobna seznamuje s tím, co se s kůží dělo, než byla vystavena: že byla nejdřív stažena, a poté vypreparována (postea vero quam pudendam vitam…finivit, derepta est ei cutis et exuta visceribus 5,6).

Morbidní popisy navozující atmosféru hrůzy a zároveň zázračna podle G. B. Conta přitahovaly široké publikum, proto se také od konce 4. a začátku 5. století dočkal velké popularity žánr passiones. V té době už bylo pronásledování pro křesťany minulostí, ale objevil se zájem o připomenutí památky mučedníků, snaha heroizovat ji a idealizovat.103 Ve 4. století se dočkal mučednický kult rozkvětu, hlavně na jeho konci. Jako možný důvod se uvádí činnost papeže Damasa, která spadá do 70. let. Podle Robertse dostaly texty o martyrech ve 4. století nový význam. Texty, v nichž individuální mučednictví získalo nadčasovou hodnotu, upomínaly na neustálý boj dobra a zla, aktuální v každé době, a umožňovaly tak propojit minulost pronásledování s biblickou minulostí a eschatologickou budoucností v jediný celek.104

Císař Aurelianus byl ke své hanbě zavražděn vlastními přáteli ještě dřív, než se mohly vyplnit jeho špatnosti, ponížen ležel v krvi na zemi. Opět Lactantius využívá paralelismu: nondum ad provincias ulteriores cruenta eius scripta pervenerant, et iam…cruentus ipse humi iacebat…interemptus (6,2).

V případě velkých tyranů, tedy tetrarchů, bylo ponížení a pád z vysokého postavení součástí tělesných trápení. Tak Diocletianus musel snášet svévoli svého zetě Galeria (kap. 18), až se nakonec vzdal vlády (et Diocles iterum factus est 19,5), a jeho bývalý spoluvládce Maximianus, zatouživ po své abdikaci ještě jednou po moci, zakončil svůj život nedůstojně svého bývalého úřadu. Zvedl neúspěšně zbraně proti Galeriovi, a přestože mu byl darován život (amisso imperatoris ac soceri honore humilitatis impatiens 30,1), pokusil se jej zavraždit, načež byl donucen k sebevraždě a zvolil si oběšení. Lactantius jeho smrt narozdíl od jiných nepřibarvuje, popisuje ji stroze veršem z Vegiliovy Aeneidy (12,603), protože Maximianův postup proti křesťanům nepřekračoval zřejmě meze dané Diocletianovým (Galeriovým) ediktem, který byl vydán na počátku velké perzekuce po požáru císařského paláce v Níkomédii (et quidem senex Maximianus libens paruit per Italiam 15,6). Maximianovi vůbec nedává velký prostor, nejvíce jej zmiňuje až po rezignaci v souvislosti s jeho stařecky zpozdilou touhou po moci.

Strmý pád čekal i Galeria (iam propinquavit illi iudicium Dei secutumque tempus est, quo res dilabi ac fluere coeperunt 24,1), který přišel v době, kdy měl paradoxně stanout na vrcholu moci – když plánoval oslavu dvaceti let vlády (vicennalia; 20,4; 31,2), tedy podobně, jako se to stalo Diocletianovi, jehož zasáhla vleklá nemoc právě po oslavě vicenalií.

Diocletianova potupa byla zakončena pomalou smrtí vyčerpáním, která mu přinesla pohrdání. Byl nejen „sražen k nízkému životu“, ale i „ušlapán křivdami a donucen nenávidět život“ (ad humilem vitam deiectus a deo et proculcatus iniuriis atque in odium vitae deductus 42,3). Jeho šťastná vláda skončila v okamžiku, kdy na naléhání Galeria svolil k pronásledování, ale první krok v této věci učinil sám. Rozzuřen (ira furens 10,4), když se nedařilo obětovat vlivem křesťanů, kteří se při oběti pokřižovali, rozkázal nejdřív veškerému palácovému personálu obětovat a jako trest za neuposlechnutí stanovil bičování. Jako druhé nutil obětovat vojáky, kteří to dostali rozkazem od svých nadřízených instruovaných císařem, přičemž trestem bylo zproštění vojenské služby (10,4-5). K tvrdšímu jednání byl donucen až po poradě s Galeriem, kterého se marně snažil přesvědčit o neprospěšnosti velkoplošného pronásledování, neboť Galeriův názor podpořilo i stanovisko věštírny pohanského Apollóna (11,3-8). Diocletianus nakonec souhlasil s tím, že křesťané, kteří odmítnou obětovat, budou spáleni zaživa (cum Caesar vivos cremari vellet).105 Srdnatý Euethios,106 jenž utrhl a zničil Diocletianův edikt, byl příkladně mučen a „podle zákona pečen…a nakonec spálen na uhel“ (coctus…postremo exustus est 13,3). Lactantiův morbidní obraz je zde konstruován pomocí slovní zásoby z kuchyňského prostředí. Po požáru, nastrojeném Galeriem, rozpoutal teror Diocletianus samostatně, nejdřív jen vůči (křesťanskému) palácovému personálu, který nechával zmučit (excarnificare 14,3, torquere 14,4) a před svými zraky opékat na ohni (sedebat ipse atque innocentes igne torrebat 14,3-4), po druhém Galeriově požáru tak činil i mezi ostatním lidem, pro velké množství potenciálních viníků byli zadržení zapalováni po skupinách (ad exustionem rapti nec singuli…sed gregatim circumdato igni ambiebantur 15,3). Vůči své čeledi byl v tomto případě milostivý a nechal je pouze topit s mlýnskými kameny uvázanými kolem krku (alligatis ad collum molaribus mari mergebantur ibid.).

Postup proti křesťanům z Diocletianovy vlastní vůle tedy byl nekrvavý, proto jej stihla nekrvavá smrt, předcházená ale vleklými útrapami. Příčinou byla jeho vlastní zaslepenost a nenávist k Římu, kvůli níž vytáhl po oslavě vicenalií uprostřed zimy (impendentibus Kalendis Ianuariis 17,2), a vlivem chladu a deště, jimž se vystavoval, si přivodil „lehkou, ale dlouhodobou nemoc“ (morbum levem, at perpetuum traxit), jíž sužován (vexatus) musel být už cestou zpět do Níkomédie většinu cesty nesen v nosítkách (17,3). Do Níkomédie dorazil až na konci léta toho roku a to na něj nemoc již těžce doléhala (morbo iam gravius urgente 17,4). V prosinci ulehl v paláci a mnoha lidmi byl považován za mrtvého, až se v březnu nečekaně objevil na veřejnosti (morte sopitus animam receperat 17,9; tj. za rok a dva měsíce po odchodu z Říma). Jeho nemoc na něm ale zanechala stopy, celý sešel (tabuisset 17,8) a na čas upadal do záchvatů šílenství (demens factus est 17,9).

Smrt si uspíšil z vlastní vůle, protože nemohl snést ponížení jsa trýzněn vlastně dvojí nemocí (duplici aegritudine adfectus moriendum sibi esse decrevit). „Zmítal se na lůžku sem tam, jeho mysl vřela bolestí, nespal a nejedl. Vzdychal a naříkal, často plakal, neustále se převaloval, hned na lůžku, hned na zemi“ (42,2).107 Tak skončil „zmožen hladem a strachem“ (fame atque angore confectus est 42,3).

Oproti poměrně stručnému shrnutí poprav a mučení z doby Diocletianovy se dovídáme mnoho podrobností o krutých praktikách Galeriovy samostatné vlády. Na křesťanech byly vyzkoušeny ohavnosti, které se pak používaly i na ostatní občany. Křesťané bývali nejdřív mučeni a teprve poté byli opékáni na mírném ohni za neustálého polévání vodou, aby se prodloužilo utrpení. Lactantius píše, že toto opékání trvalo dlouho, od rána do pozdního odpoledne. Aby se zdálo, že obětem perzekuce nebyl odepřen řádný pohřeb, byly nakonec spálené kosti ještě jednou páleny na hranici, a pak stejně rozmetány do vody.108 Tento pomalý a krutý způsob umírání se velmi věrně odrazil na způsobu Galeriova konce.

Spíš než k nepříliš klidným koncům tetrarchů se může počítat smrt Flavia Valeria Severa k důkazům Galeriovy krutosti, za kterou nakonec sám zaplatil. O Severovi se nedozvíme víc, než jeho charakteristiku od Diocletiana (18,12), který nesouhlasí s jeho jmenováním caesarem, navrhovaným a později prosazeným Galeriem, a následně o tažení na podporu Galeria proti Maxentiem obsazenému Římu a jeho otci Maximianovi. Protože Severa nakonec opustilo vojsko a musel před nepřítelem utéct, Galerius jej donutil spáchat sebevraždu a Severus musel umírat pomalu (venis eius incisis leniter mori coactus est 26,11).

U Galeriovy smrti (kap. 33) se zřetelně projevuje snaha postavit ji paralelně vedle císařových praktik při vraždění křesťanů. Galerius umíral stejně jako křesťané na ohni velmi dlouho a pomalu, ve velkých mukách, udržován při životě podle Lactantia celý rok. Původem všeho byl vřed na choulostivých místech (ulcus malum in inferiori parte genitalium 33,1) šířící se do celého těla, kterým byl postižen v osmnáctém roce vlády. Lékaři se jej snažili vyříznout, ale kdykoliv se už objevila jizva, rána se znovu otevřela a vyteklo tolik krve, že málem zemřel. Galerius se nemohl ani pohnout, aniž by si ránu znovu otevřel a množství krve, které ztratil, jej oslabilo, takže zbledl a scházel, až se rána zanítila a Galerius se v zoufalství obrátil na pohanské bohy, což mělo samozřejmě právě opačný účinek: celá spodní část těla byla zakrátko postižena a rozplývala se v hnisu, uhnívaly mu útroby (…pernicies…inferiora omnia corripuerat. Conputrescunt…viscera, et in tabem sedes tota dilabitur 33,6). Nové zásahy lékařů jen zvětšovaly jeho utrpení, protože co vyléčili na povrchu, zůstalo uvnitř nezdravé a dokonce se v útrobách usadili červi, kteří tělo zevnitř užírali a způsobovali jeho tlení. Tento proces měl dva účinky, jednak se z Galeria šířil ohavný puch, který pronikal do celého města, jednak Galerius křičel nesnesitelnou bolestí jako raněný býk (řečeno s Vergiliem, Aen. 2,222-4). Třetí (resp. čtvrtý) léčebný prostředek měl stejně jako předchozí opačný efekt. Poté, co teplé vařené maso zvířat přikládané k jeho už rozplývající se spodní části těla vylákalo z útrob červy, nákaza uvnitř stvořila nové, ve větším množství. Předtím, než se obrátil k Bohu, bylo jeho tělo zbaveno zcela své dřívější podoby – horní část až po ránu se seschla, kůže zbledla do žluta a vpadla mezi kosti, spodní část se roztáhla a nafoukla jako měch, přičemž nohy zcela ztratily tvar. Galeriovy zločiny byly však tak velké, že se mu neulevilo ani po vydání tolerančního ediktu, po němž byli také uvěznění křesťané propuštěni z vězení, a zemřel poté, co mu uhnily všechny tělesné údy (cum iam totius corporis membra diffluerent, horrenda tabe consumptus est 35,3).

Popis Galeriovy smrti se objevuje ještě v Rufinově latinském překladu Historiae ecclesiasticae Eusebia z Kaisareje. Eusebios (Rufinus) se Lactantiovi vyrovná a v některých detailech jej předčí:

Ipsum namque auctorem sceleris ultio divina corripuit. Et ille, qui laetis ac saginatis carnibus incedebat superbus, inflatis subito visceribus subpuratisque distenditur. In profundioribus dehinc pectoris partibus obortum vulnus totos intrinsecus viscerum secessus tabo serpente depascitur. Post etiam fistulis quibusdam in superficiem purulentis meatibus adapertis de interioribus putrefacti vulneris venis ebullire undatim coepit innumera vermium multitudo. Foetor vero tam intolerabilis erat, ut nullus omnino ne medicorum quidem propius posset accedere, quod carnes satis laetae et in omni luxuria nutritae graviorem ex corruptione nidorem putredinis exhalabant. Denique plerosque medicorum, quod nec morbo aliquid mederi nec vim foetoris tolerare possent, interfici iubet.109

3.1.2.1 Maximianus Galerius a Antiochos IV. Epifanés


Tento naturalistický popis je z velké části Lactantiovou vlastní prací, přestože celá kapitola o Galeriově konci i jeho pronásledování je prokazatelně založena na obrazu Antiocha IV. Epifana, druhého Seleukovce, který vládl Židům (175-164 př. Kr.) po skončení vlády egyptských Ptolemaiovců, ve druhé knize Makkabejských, která představuje dokonalou paralelu včetně lexika. Lactantiovi rozhodně nelze upřít vynalézavost v rozvinutí morbidností.

Galeriova hrůzná smrt je odpovědí na drastické opékání křesťanů, podobně Antiochův konec reaguje na mučednictví Židů, kteří byli pod jeho vládou nuceni odpadat od víry, konkrétně na případ statečné matky se sedmi syny v 7. kapitole 2Mcc. Všichni se navzájem povzbuzovali při příšerných mukách, byli skalpováni, opékáni zaživa, byly jim usekávány údy, až poslední syn pronesl proroctví o Antiochově trestu: nam fratres mei modico nunc dolore sustentato sub testamento aeternae vitae effecti sunt, tu vero iudicio Dei iustas superbiae poenas solves…teque cum tormentis et verberibus confiteri, quod ipse est Deus solus (2Mcc 7,36-37). Antiochovi se tedy slibuje odplata už na zemi a kajícná konverze. Dlužno poznamenat, že i jeho jednání s Židy bylo motivováno hněvem a zuřivostí nad jejich odvahou (iratus…rex iussit 2Mcc 7,3; tunc rex accensus ira, in hunc super omnes crudelius desaeviit 2Mccc 7,39).

Galerius byl stižen pohromou v době, kdy se už chystal na velkolepou oslavu vicenalií, Antiocha zastihl trest po návratu z neúspěšné výpravy a porážce jeho vojevůdců od židovských povstalců, kdy jej opět zachvátilo šílenství a chystal se vyvraždit všechny Židy v Jeruzalémě (venturum se Hierosolymam et congeriem sepulchri Iudaeorum eam facturum 2Mcc 9,4). Makkabejští pokračují: sed qui universa conspicit, Dominus Israhel, percussit eum insanabili et invisibili plaga (2Mcc 9,5). Lactantius je kopíruje: iam decimus et octavus annus agebatur, cum percussit eum Deus insanabili plaga (33,1). To, že nemoc byla skrytá, vysvětluje až v dalším výkladu. Antiochův trest byl neobvyklý, protože také on vymýšlel neobvyklé prostředky mučení (quippe qui multis et novis cruciatibus aliorum torserat viscera 2Mcc 9,6) – množství nových druhů mučení nechal vynalézt při vyšetřování požárů císařského paláce i Diocletianus (tormentorum genera inaudita excogitabantur 15,5). Antiochos byl od páchání zla odvrácen teprve po ošklivém pádu z vozu, kdy jej čekalo hluboké ponížení (isque qui sibi videbatur etiam fluctibus maris imperare, supra humanum modum superbia repletus…nunc humiliatus ad terram 2Mcc 9,8), které známe z osudu mnoha Lactantiových pronásledovatelů.

Biblický referát o Antiochově utrpení je o poznání stručnější než Lactantiův: Antiochovo tělo se také naplnilo červy a zaživa mu uhnívalo maso, což mu způsobilo velké bolesti a puch, který obtěžoval kromě jiných jeho vojsko, a nikdo nebyl ochotný jej po zranění přenášet. Nakonec se puch stal otravným i pro něj samého a obrátil se k Bohu, od nějž však on ani Galerius nezískal milost, přestože daroval Židům, resp. křesťanům náboženskou svobodu a jiné výhody (a quo non esset misericordiam consecuturus 2Mcc 9,13; nec tamen ille hoc facto veniam sceleris accepit a Deo 35,3). Antiochos zemřel v souladu se svým nelidským chováním jako divoké zvíře v horách.110

Bible nepoužívá tak rozsáhlou naturalistickou slovní zásobu, vystačí si například s výrazem effluere a jedinou větou pro uhnívající tělo. Obejde se bez některých neestetických podrobností (nec mirum, cum iam confusi essent exitus stercoris et urinae Lact. 33,7), více rozebírá pouze zápach, pro nějž má dva výrazy, odor a silnější f(o)etor (Lactantius má jen odor).

Je patrné, že Lactantiův obraz Galeria Maximiana jako krutého vládce, který si zaslouží Boží trest a příliš pozdě se obrátí, byl zkonstruován podle vzoru druhé knihy Makkabejských. Biblické popisy vynikají morbidností a brutalitou v 7. kapitole, 9. kapitola se spokojila se zdůrazněním spravedlivé Boží odplaty, nebylo třeba rozvíjet zbytečné detaily. Lactantiova invence se výrazně projevila jak v popisu vybraného druhu mučení křesťanů (možná je trochu zvláštní, že si vybral ze všech druhů mučednické smrti pouze smrt ohněm),111 tak v líčení Galeriovy nemoci, libující si v deskripci vpravdě patologické.

Pro úplnost dodejme, že červy byl za svou zpupnost stráven i Hérodés I. Agrippa, syn Aristobúlův, vnuk Héroda I. Velikého (Act 12,21): confestim autem percussit eum angelus Domini eo quod non dedisset honorem Deo et consumptus a vermibus exspiravit.
2010-07-19 18:44 Читать похожую статью
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • Контрольная работа
  • © Помощь студентам
    Образовательные документы для студентов.